Ukažme, jaké provozujeme veřejné záchody… a oni už si poví, jací jsme

UNESCO – mezinárodní organizace sdružující světově významné kulturně-historické
památky a přírodní zajímavosti. Výčet památek na listině této světoznámé organizace
rok od roku roste. Kritéria pro výběr jsou však stále velmi přísná a jen málokteré
město či obec se pyšní na seznamu svým jménem.

A právě takovým privilegiem se může pochlubit i stověžatá Praha – na což jsme
my, Češi, náležitě hrdí. Patříme přece k potomkům urozených šlechtických rodů
a jsme dědici mimojiné i architektonických památek Pražského hradu, gotické
katedrály svatého Víta, proslulé Zlaté uličky, barokního Chrámu svatého Mikuláše,
gotického Karlova mostu, staroměstského orloje, památného Vyšehradu, impozantní
novorenesanční budovy Národního muzea, Rudolfina či Národního divadla… No
nezní to jako rajská hudba? Asi jenom hlupák by se musel nechat přemlouvat a
odmítnout tak lákavou nabídku k návštěvě.

Nastane tedy den D a tisíce turistů se trmácí i s celými rodinami kilometry,
jen aby spatřili ten vzácný klenot v srdci Evropy. Chvíle slavnostního okamžiku
– hlas v ampliónu oznámí stanici PRAHA. Náš návštěvník celý rozpačitý, příjemně
unavený, ale pln očekávání se ocitne na vlakovém nádraží hlavního města. Sotva
však vystoupí z vlaku, jako na potvoru jeho manželku přepadne „ona tíseň“.
Prostě se jí chce, ať už maďarsky, německy nebo anglicky… jednoduše čurat.
Nezbývá nic jiného, než se se zkříženýma nohama nádražní halou probojovat zástupy
bezdomovců, gamblerů a narkomanů až k veřejným záchodům.

Vzhledem k tomu, že zákony Evropské unie nenařizují, kolik cizích jazyků by
měla taková toaletářka znát, ovládají české ´hajzlbáby´ pro jistotu pouze jazyk
mateřský – a i o tom by se dalo v určitých případech spekulovat. Navíc k tomu,
nejeden český ceník přece jasně upozorňuje, že poplatek činí českých 5 korun
za použití kabinky, české 3 koruny za čištění zubů, české 2 koruny za mytí rukou
a ovoce, českých 50 korun za sprchu. Tak na co se to vlastně ptá ta divně huhňající
paní a jakouže to hatmatilkou mluví? Tady jsme přece v Čechách!

Aby naše návštěvnice nevyšla rychle ze cviku, není (bohužel musím konstatovat,
že zcela zbytečná) hádka za uhrazení správné výše poplatku zdaleka ukončena.
Následuje boj, zda zaplatí pouze turistka či i její drobotina, která sice ´nepotřebuje´,
ale jednou už překročila brány tohoto podniku, tak proč neinkasovat?

Poté, co si naše známá vyslechne smůšku českých nadávek a s bolestí plného
močového měchýře se s úlevou posadí na záchodovou mísu, čeká jí krutá zrada
– zásobník toaletního papíru je prázdný! Poprvé můžeme zřetelně rozeznat onen
jazyk, kterým cizinka mluví. Z vedlejší kabinky se zcela neostyšně ozývá téměř
už hysterický výkřik: „Scheize!“. Přemluví své močové ústrojí ještě
o chvilku strpení a s polostaženými kalhoty jde požádat toaletářku o nový toaletní
papír. Nečekaná a hlavně neplánovaná aktivita zbudí v jinak určitě velmi ochotné
toaletářce novou vlnu hněvu. Cizinka už nemá sílu a soudě podle mimiky v jejím
obličeji ani čas na odvetu. A tak se spokojí s novou rolí toaletního papíru,
což právem považuje za své vítězství.

Následuje činnost, která je myslím všem z veřejných záchodků dobře známá. Za
okamžik na to se kabina otvírá a zachráněná Němka kráčí k umyvadlům. Cestou
ze dveří, snad už myslí nepřítomna, upoutá svými nevěřícnými pohledy. Kroutí
hlavou ze strany na stranu a jakoby samovolně jí ještě stačí vyklouznout z úst:
„… und das heisst Prag!“

Navzdory všemu zůstávám optimistou. Pevně věřím, že dříve, než-li naše republika
vstoupí do Evropské unie, budou se její inspektoři zabývat otázkou nejen velikosti
kondomů, správných parametrů včelínů či českým tuzemákem, ale také požadovanou
rekvalifikací toaletářek. Vždyť od standardních rozměrů jachtařských záchodových
prkýnek k tomu zbývá už jen malý krůček!

Napsala Soňa MARKOVÁ

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *