Ukažme, jaké provozujeme veřejné záchody… a oni už si poví, jací jsme

UNESCO – mezinárodní organizace sdružující světově významné kulturně-historické
památky a přírodní zajímavosti. Výčet památek na listině této světoznámé organizace
rok od roku roste. Kritéria pro výběr jsou však stále velmi přísná a jen málokteré
město či obec se pyšní na seznamu svým jménem.

A právě takovým privilegiem se může pochlubit i stověžatá Praha – na což jsme
my, Češi, náležitě hrdí. Patříme přece k potomkům urozených šlechtických rodů
a jsme dědici mimojiné i architektonických památek Pražského hradu, gotické
katedrály svatého Víta, proslulé Zlaté uličky, barokního Chrámu svatého Mikuláše,
gotického Karlova mostu, staroměstského orloje, památného Vyšehradu, impozantní
novorenesanční budovy Národního muzea, Rudolfina či Národního divadla… No
nezní to jako rajská hudba? Asi jenom hlupák by se musel nechat přemlouvat a
odmítnout tak lákavou nabídku k návštěvě.

Nastane tedy den D a tisíce turistů se trmácí i s celými rodinami kilometry,
jen aby spatřili ten vzácný klenot v srdci Evropy. Chvíle slavnostního okamžiku
– hlas v ampliónu oznámí stanici PRAHA. Náš návštěvník celý rozpačitý, příjemně
unavený, ale pln očekávání se ocitne na vlakovém nádraží hlavního města. Sotva
však vystoupí z vlaku, jako na potvoru jeho manželku přepadne „ona tíseň“.
Prostě se jí chce, ať už maďarsky, německy nebo anglicky… jednoduše čurat.
Nezbývá nic jiného, než se se zkříženýma nohama nádražní halou probojovat zástupy
bezdomovců, gamblerů a narkomanů až k veřejným záchodům.

Vzhledem k tomu, že zákony Evropské unie nenařizují, kolik cizích jazyků by
měla taková toaletářka znát, ovládají české ´hajzlbáby´ pro jistotu pouze jazyk
mateřský – a i o tom by se dalo v určitých případech spekulovat. Navíc k tomu,
nejeden český ceník přece jasně upozorňuje, že poplatek činí českých 5 korun
za použití kabinky, české 3 koruny za čištění zubů, české 2 koruny za mytí rukou
a ovoce, českých 50 korun za sprchu. Tak na co se to vlastně ptá ta divně huhňající
paní a jakouže to hatmatilkou mluví? Tady jsme přece v Čechách!

Aby naše návštěvnice nevyšla rychle ze cviku, není (bohužel musím konstatovat,
že zcela zbytečná) hádka za uhrazení správné výše poplatku zdaleka ukončena.
Následuje boj, zda zaplatí pouze turistka či i její drobotina, která sice ´nepotřebuje´,
ale jednou už překročila brány tohoto podniku, tak proč neinkasovat?

Poté, co si naše známá vyslechne smůšku českých nadávek a s bolestí plného
močového měchýře se s úlevou posadí na záchodovou mísu, čeká jí krutá zrada
– zásobník toaletního papíru je prázdný! Poprvé můžeme zřetelně rozeznat onen
jazyk, kterým cizinka mluví. Z vedlejší kabinky se zcela neostyšně ozývá téměř
už hysterický výkřik: „Scheize!“. Přemluví své močové ústrojí ještě
o chvilku strpení a s polostaženými kalhoty jde požádat toaletářku o nový toaletní
papír. Nečekaná a hlavně neplánovaná aktivita zbudí v jinak určitě velmi ochotné
toaletářce novou vlnu hněvu. Cizinka už nemá sílu a soudě podle mimiky v jejím
obličeji ani čas na odvetu. A tak se spokojí s novou rolí toaletního papíru,
což právem považuje za své vítězství.

Následuje činnost, která je myslím všem z veřejných záchodků dobře známá. Za
okamžik na to se kabina otvírá a zachráněná Němka kráčí k umyvadlům. Cestou
ze dveří, snad už myslí nepřítomna, upoutá svými nevěřícnými pohledy. Kroutí
hlavou ze strany na stranu a jakoby samovolně jí ještě stačí vyklouznout z úst:
„… und das heisst Prag!“

Navzdory všemu zůstávám optimistou. Pevně věřím, že dříve, než-li naše republika
vstoupí do Evropské unie, budou se její inspektoři zabývat otázkou nejen velikosti
kondomů, správných parametrů včelínů či českým tuzemákem, ale také požadovanou
rekvalifikací toaletářek. Vždyť od standardních rozměrů jachtařských záchodových
prkýnek k tomu zbývá už jen malý krůček!

Napsala Soňa MARKOVÁ

„Divoký východ“ rozhovor s Václavem Novákem o jeho expedici do Mongolska

Václav Novák se několik let se zabýval především
grafickou přípravou tiskovin v malé tiskárně. Po expedici Mongolia 2001 je na
volné noze, a věnuje se internetovému portálu military-club.cz.

Asi před 4 měsíci jsi se vrátil z expedice do Mongolska. Loni jsme dělali
malý rozhovor o přípravách s Richardem Špittem, který nakonec zůstal doma. Můžeš
říct, jak si se vlastně k této expedici dostal?

Všechno je vlastně dílem náhody. Vděčím za to kamarádovi Bobešovi který se expedice
Mongolia 2001 také účastnil. Před pár lety mi na vandru vyprávěl jak se dostal
do Mongolska a jak se mu tam líbilo. Protože mě cestování také zajímá, zmínil
jsem se mu o tom že bych jel příště s nimi. No a nakonec jsem opravdu jel.
Jaké to bylo opustit práci a vydat se na 2 měsíce napospas „divokému východu“?
Opustit na dva měsíce práci je docela příjemné. Jen je potřeba mít možnost si
tak dlouhé volno zařídit. O tom jaké to je na východě jsem hodně slyšel. Nedá
se to ale dost dobře popsat. To se musí zažít. Když mi o tom jaké to je třeba
v Rusku Bobeš vyprávěl, nedokázal jsem si to představit. Pochopil jsem to až
když jsem vše viděl a zažil na vlastní oči.
A jaký byl tvůj první nezapomenutelný zážitek v Rusku?
První zážitek je už hraniční přechod. Každý kdo u nás remcá o byrokracii a zkorumpovaných
státních úřednících by si měl vyzkoušet jaké to je projíždět autem přes hranici
do Ruska. Celníci si o úplatek otevřeně řeknou. Na všechno musí být papír s
„bumážkou“. Když ještě narazíte na poněkud společensky unaveného celníka který
Vám má vyplnit několik dokladů, je to zážitek na několik hodin. Abych je ale
pouze nepomlouval, překvapilo mě že poté co dostali o co si řekli, byli velmi
ochotní, vše bylo v pohodě a bez problémů.
O ruských úřednících se toho mezi cestovateli povídá hodně. Jací jsou ale
„normální“ lidé?

Normální lidé jsou super. Všichni jsou ochotní a o to málo co mají se s Vámi
rozdělí. Někteří sice zkouší jestli z turisty něco nekápne, ale většina je ráda
že se vůbec s „inostrancem“ potkají a je to pro ně taky zážitek. Jsou většinou
hrdí na svou zem ale na druhou stranu si jí moc neváží. Ochrana přírody je tam
patrně naprosto neznámý termín.
Čeho si neváží? Země jako přírody, nebo země jako vlasti?
Země jako přírody. Vlast pro ně je téměř svatá ale s přírodou je to horší. Že
vám vytekla na zem nafta nebo olej – žádný problém. Odpadky se ve vlaku vyhodí
z okna. To byl pro mě docela šok. Jednou jsem byl svědkem toho jak průvodčí
vyprazdňuje odpadkový koš který je na konci vagónu. Prostě ho vysypala z okna.
Na druhou stranu zase půl hodiny před stanicí zamkla záchody a otevřela je zas
až půl hodiny po odjezdu.
Možná to bude tím, že mají pořád dost čisté přírody. Alespoň si tak každý
Rusko i Mongolsko představuje. Je to tak doopravdy?

Prostory jsou všude obrovské proto se to vlastně opravdu ztratí. Té čisté přírody
je opravdu všude spousta. My ale přemýšlíme jinak což je pochopitelné. Leckdo
by se mohl zamyslet nad tím jak je možné že průvodčí zamykala záchody na celou
hodinu. U nás za tu dobu přejedeme z České Třebové do Brna. Jenže v Rusku je
všechno „balšoje“. V tom vlaku jsme jeli tři dny a tři noci přičemž v porovnání
s naší republikou to bylo na místní rozměry asi jako cesta z Brna do Prahy.
Pokud by se to u nás praktikovalo stejně jako v Rusku nebo Mongolsku tak se
za chvíli utopíme v odpadcích. Jenže u nás je místa mnohem méně. Tam se to prostě
ztratí. Alespoň prozatím. Rozhodně je tam mnoho krásného k vidění.
Jaká přírodní oblast tě nejvíce oslovila? Kam by ses chtěl třeba někdy vrátit?
Rozhodně Altaj pokud se týká Ruska. To jsou krásné hory které začínají asi jako
českomoravská vrchovina a postupně se zvedají až po čtyřtisícové vrcholy. Tam
se rozhodně vrátit chci a vlastně se tam i s další expedicí počítá. Co se týká
Mongolska tak z něj jsme vlastně ani tak moc neviděli. Většinu času jsme strávili
v Rusku ale vzhledem k tomu že Altajské pohoří přechází i do Mongolska, rozhodně
je to jedno z míst které bych také rád navštívil. To jsou země kam se nedá jet
jen jednou. Pokud člověka osloví, bude tam chtít jet zas a znova.
Právě jsi řekl, že jste si Mongolska moc neužili. Mohl by jsi nezasvěceným
čtenářům trochu popsat cestu, aby věděli proč?

Cestu jsme absolvovali v automobilech Praga V3S po vlastní ose. To je poněkud
zdlouhavý způsob cestování. Navíc nás ještě pronásledovaly technické problémy.
Pro opravdu nezasvěcené, Praga V3S je vojenské terénní vozidlo které je sice
teoreticky schopné vyjet na kolmou stěnu, ale jeho cestovní rychlost nepřevyšuje
příliš přes 50 km/hod. Českou republiku jsme sice opustili 3. 6., ale Mongolskou
hranici překračujeme až 4. 7. Z šesti členů se tam dostáváme pouze tři protože
ostatní se museli vrátit domů již po měsíci. Navíc do Mongolska přijíždíme vlakem
protože ani jedno auto cestu nepřečkalo v pojízdném stavu. První V3Ska „odešla“
ještě před Moskvou, Žigulík nepřežil jednu zkratku přes hory a poslední V3Ska
odešla kousek od městečka Abaza v Krasnojarském kraji. Cesta zpět nám vlakem
trvala „jen“ devět dní. V Mongolsku jsme strávili 23 dní ale jen na 9 dní se
vyrazilo do stepi. Ostatní čas se trávil v Ulánbátaru. Opět se na naše poměry
může zdát že devět dní ve stepi přeci není tak málo. Jenže na Mongolsko to málo
je. Sice jsem něco viděl, ale spousta se toho nestihla.
Jaký byl další program, když nešlo uskutečnit původní záměr?
V Abaze kde jsme přišli o poslední auto se naše expedice rozdělila. Polovina
se vrátila vlakem nebo letadlem domů a zbývající tři jsme pokračovali do Mongolska
vlakem. Na programu to v této situaci zas tak moc nezměnilo. Původní program
padnul s tím že nás rusové nepustili do Mongolska přechodem přes který se plánoval
přejezd. Tím se muselo všechno změnit a z původního plánu zůstalo vlastně jen
to že jedeme do Mongolska. Sice jinudy ale zkoušet se to bude. Poté co se nám
nepodařilo přejet přes Tašantu se to zkusilo na dalším přechodu kde nás také
odmítli. Problém byl v tom že do Mongolska vede jen jeden mezinárodní přechod.
Všechny ostatní jsou pouze pro rusy a mongoly. Později jsme se ovšem od českého
konzula dozvěděli že by nás jen tak nepustili ani přes ten mezinárodní. Cizinec
totiž do Mongolska může přijet jedině vlakem nebo letadlem.
Jaký je život v Ulanbátaru a jaký ve stepi?
Ulánbátar je moderní město. Paneláky, obchody, restaurace a také na každém rohu
internetová kavárna. To nás překvapilo nejvíce. Ceny v naší oblíbené vycházely
po přepočtu asi na 30,- Kč za hodinu což je velmi slušné. V ulicích jezdí spousta
aut přičemž asi nejrozšířenější je tam vedle Ruské značky UAZ japonská Toyota.
V provozovně typu našich bufetů se tam dalo najíst za rozumnou cenu srovnatelnou
s tím co platíme u nás.
Step je ale něco jiného. Sice je tam ještě pár dalších měst ale ty jsou spíš
srovnatelné s vesnicemi u nás. Asfaltové silnice vedou jen do určité vzdálenosti
od Ulanbátaru a poté volně přechází v stepní cestu. Ta je srovnatelná s polní
cestou u nás. Podle toho jak velký je na ní provoz je to vlastně vyjetá kolej
v trávě. Pokud je provoz větší je těch kolejí více jinde jsou jen dvě nebo jedna.
Všichni tam patrně musí mít vyvinutý dokonalý orientační smysl, protože krajina
je téměř stejná a vyjeté koleje se různě rozchází a zase zbíhají k sobě. Přesto
náš řidič vždy věděl kterou se má dát. Domorodci žijí v Jurtách což jsou zvláštní
obydlí naprosto ideální pro jejich kočovný způsob života. Jurta je vlastně stan
podobného principu jako tee-pee. Je to dřevěná konstrukce z latí potažená plátnem.
Uprostřed jsou kamínka na kterých se vaří a kolem je něco postelí a skříněk.
Pokud dobytek vypase trávu v okolí, tak se vše sbalí na nákladní auto a přemístí
se na jiné místo. Jejich životní náplní je starost o dobytek který jim dává
obživu.
Navštívili jste nějakou rodinu? Jaké jsou jejich zvyky?
V Mongolsku jsme žili u Známých kteří jsou vlastně Mongolští rusové. Sice žijí
celý život v Mongolsku ale občanství mají ruské. Takových rodin je tam spousta
a mají i své vlastní školy a kulturní zařízení. U nich jsme bydleli v Ulanbátaru
v běžném paneláku. Cestou ve stepi jsme se několikrát zastavili u nějakých domorodců
abychom viděli jak vypadá jurta ze vnitř a abychom ochutnali legendární kumis.
Mongolové jsou velmi ochotní a vstřícní lidé. Když se někde zastavíte a někdo
projíždí kolem, s největší pravděpodobností se s vámi dá do řeči. Jen tak se
pozeptá odkud jste a kam máte namířeno. Problém je jen v domluvě protože jen
málo z nich umí rusky nebo anglicky. Dá se říci že starší umí trochu rusky ale
neradi tak mluví a mladší generace se zas učí spíše anglicky. Každopádně pokud
Vás pozvou do jurty, posadíte se, dostanete kumis nebo čaj a nějaké to zobání.
Kumis je zkvašené kobylí mléko a jako nějaké zobání k tomu jsou vesměs mléčné
výrobky jako různé sušené sýry nebo tvarohy. Čaj je taky poněkud odlišný od
toho na co jsme zvyklý u nás. V Mongolsku se podává čaj zelený s mlékem a solený.
Ale nejhorší věc kterou jsem musel vypít byla kořalka z mléka.
Tvoje cesta zpátky se také neobešla bez komplikací. Zkus je popsat, aby ostatní
věděli na co si dát pozor?

Komplikace zpáteční cesty byla dána především ruským konzulem. Rada jak se vyhnout
problémům je jednoduchá. Pokud potřebujete vízum do ruska, vyřiďte si ho v Praze
a ne v Ulanbátaru. Každá ambasáda funguje trochu jinak a tak se může snadno
stát že vízum které vám dá ambasáda v Praze podle konzula v Ulanbátaru neexistuje
a on vám ho tedy nedá. Podle místního konzula totiž můžete dostat tranzitní
vízum jedině po předložení cestovního dokladu někam ven z ruska. To sice není
problém třeba u letenky, jenže na tu my neměli. Zbývá tedy vlak. Ale ouha, v
Ulanbátaru vám vydají jen jízdenku do Moskvy. Ta ale konzulovi nestačí. Nakonec
jsme museli na místo tranzitního víza zaplatit za vízum turistické které je
dražší a jsou s ním zase jiné starosti. Nakonec se nám podařilo z Mongolska
odjet ale nebylo to jednoduché. Už jsme si připadali skoro jako Pilip s Bubeníkem
na Kubě. Pokud tedy chcete ušetřit na cestovních výdajích, musíte si zjistit
jak na to. Pokud se vám to podaří stejně jako nám, vyjde vás ale cesta na polovinu
než je obvyklá cena.
Po návratu domů tě nečekalo moc dobrých zpráv, v podstatě jsi ztratil stálou
práci, potom přítelkyni. Nevyčítáš si to trochu, stálo to za to?

S tím že přijdu o stálou práci jsem počítal a o přítelkyni jsem přišel defakto
těsně před odjezdem. Cesta to jen trochu oddálila. To co jsem zažil ale rozhodně
stojí za to a nemám si co vyčítat. Bylo to moje svobodné rozhodnutí a věděl
jsem do čeho jdu. Myslím že mě to trochu (podle některých hodně) změnilo. Rozšířil
jsem si obzory, mnoho nového poznal a něco pochopil. Po návratu jsem se začal
více věnovat internetu o čemž jsem uvažoval již delší dobu. Jako nenapravitelný
optimista věřím že se bude situace dále zlepšovat a dočkám se brzo další cesty.
Všechny čtenáře které Mongolsko zajímá bych chtěl pozvat na stránky našeho sdružení
(www.expedial.cz) které
budu mít nyní také na starosti. Pevně doufám že to nebyla moje poslední cesta
do Mongolska a Ruska, protože to opravdu stojí za to. Jak jsem se zmínil výše,
je to naprosto jiný svět a pokud Vás zasáhne, budete se tam chtít znovu vrátit.

ptal se: Milan Kylar

VŮBEC NE!

Když můj tříletý syn Šimon chce zdůraznit zápor,
použije slovíčko „vůbec“. Chci-li po něm tedy, aby dojedl polévku a on odpoví
„vůbec ne“, znamená to , že tu polévku v žádném případě nesní.

Od začátku roku platí nový zákon o Městské policii, který dosti výrazně zvyšuje
její pravomoci. Dne 12. 1. jsem viděl jak si tuto novelu vysvětlují někteří
příslušníci tohoto zboru. V neděli ráno, při minimálním provozu, pokutovali
strážníci v Ústí nad Labem, v dolním rohu Mírového náměstí, chodce, kteří přecházeli
ulici mimo značené přechody. Při spatření vyjukaného pohledu, jedné kontrolované
holky, jsem pomýšlel nad schválným překročení silnice mimo zebru a při případné
perzekuci výkřiky „policejní stát a nová totalita“, upozornil okolo jdoucí na
podivné chování těchto policistů. Leč čas mně tlačil a nemoha si dovolit pozdní
příchod na schůzku, odložil jsem toto jednání na neurčito.

Přešel jsem v rychlosti úhlopříčně náměstí a u domu zvaný „Vana“, vidím ležet
člověka. V patnácti stupňových mrazech mněl úplně modré ruce. To vypadá na sanitku
říkám si. Ze za rohu přichází mladík, který mi oznamuje, že ho tu již viděl
ležet před hodinou. A když cestou zpátky shledal tělo beze změn, zavolal sanitku.
Ta ihned přijela a muže, asi třicetiletého odvezla. V další ulici necelých padesát
metrů odtamtuď, kontroloval další příslušník špatně zaparkované auto.

Takže je vidět, že Městská policie pochopila nový zákon jako nový zdroj svých
příjmů, jak jinak si vysvětlovat situaci, kdy na prostranství kde se pohybovali
minimálně tři strážníci málem umrzl člověk. Tak takhle si práci bezpečnostních
složek nepředstavuji, „vůbec ne“!

autor: Josef Heindorfer

Interaktivní počítadlo Vzdělání.CZ

Od pátku 14.3.2003 mají všechny subjekty registrované na portálu pomaturitního studia možnost využívat „Interaktivní počítadlo Vzdělání.CZ“. Počítadlo má za úkol informovat návštěvníky stránek o pořadí daného subjektu na Vzdělání.CZ. Přínosem pro školy a agentury je zejména zvýšení ratingu za každou návštěvu stránek.

Jak tato služba funguje? Na adrese http://pocitadlo.vzdelani.cz/?id=xxxxx („xxxxx“ je třeba nahradit vaším ID přiděleným při registraci) si necháte vygenerovat kód, který vložíte do vaší internetové prezentace nebo pošlete vašemu správci stránek, aby tak učinil za vás. Počítadlo sleduje návštěvnost vašich stránek a každý návštěvník, kterému se počítadlo zobrazí, vám navýší hodnotu složky ratingu „Návštěvnost www prezentace“. Zvýšením této složky se hodnota „Ratingu Vzdělání.CZ“ může zvýšit až o 1 bod.

Základní počítadlo zobrazuje vaše pořadí v sekci (např. Vysoké školy), počet návštěvníků a zobrazení dnes a od počátku používání. Další verze počítadla jsou vždy jen ochuzeny a některou z částí a počítadlo je možné nahradit i ikonkou Vzdělání.CZ, která rovněž zaznamenává návštěvnost stránek.

Umístěním počítadla či ikonky na vaše stránky dáte vědět návštěvníkům, jak úspěšní jste na portálu Vzdělání.CZ, zvýšením ratingu vylepšíte své postavení v dané sekci a napomůžete propagovat portál Vzdělání.CZ. Počítadlo či ikonku je rovněž možné umístit na více stránek a zvýšit tím výsledný efekt této služby. Naším cílem je vytvořit portál s maximálním přínosem jak pro registrované subjekty tak pro návštěvníky. Jedním z kroků je i interaktivní počítadlo. Připravujeme další změny a nové služby a na adrese sales@vzdelani.cz přivítáme veškeré vaše ohlasy a náměty.

Nechceme být dobří ani výborní, ale nejlepší a toho můžeme dosáhnout jen ve spolupráci s vámi, subjekty registrovanými v katalogu Vzdělání.CZ.